V půlce června se v Ďáblicích mělo v rámci veřejného projednání diskutovat o tom, co si místní obyvatelé myslí o znovuotevření již zrekultivované části skládky. Výsledek? Oznamovatel, firma FCC se na jednání nedostavila. Respektive dostavila, ale změnu místa dostala oznámené dopředu ne 5, ale 4 pracovní dny. A to se přeci nedělá, že. A tak se celá akce ukončila dříve, než byla zahájena a to i přesto, že oznamovatel i jeho projektový tým dorazil. Jen možná vymysleli nějaký chytrý mezikrok, který je lepší si promyslet před tím, než se vystaví veřejnému puči. Co si budeme povídat. O znovuotevření kromě oznamovatele nikdo nestojí.
Nad chováním některých firem zůstává rozum stát. Zejména v momentě, kdy na veřejné projednávání znovuotevření již zrekultivované části skládky v Ďáblicích oznamovatel jednoduše odmítne vystoupit. A tím pádem je projednávání zrušeno. Odsunuto. Dozvěděl se totiž o změně místa projednávání ne o 5, ale jen o 4 dny dříve. Na akci přijel. Stejně tak jako projektový tým celého záměru. Tak se alespoň podívejte na to, co si o skládkování v městské části Praha Ďáblice myslí místní obyvatelé. Shrnout by se celá mnohaletá kauza dala pár stejnými slovy – odsuny konce, plané sliby, sliby, sliby.
Pan místostarosta ukazuje, do jaké výšky se plánuje skládka „dorovnat“. Jedná se o dominantu, která je lehce pozorovatelná i z nízké (ale zelené!) střechy místního kulurního domu.
Výsměch
„Vedení městské části Praha Ďáblice a všech obyvatel, kteří dorazili, mi bylo líto, když jsme se všichni hned po začátku dozvěděli, že se veřejné projednání ruší z důvodu, že změna místa konání projednání z centra Prahy (Škodova paláce) do Obecního domu v Ďáblicích byla oznámena firmě FCC4 dny a ne 5 dní předem?! To je výsměch všem. Ministerstvo životního prostředí má v úmyslu oddálit konec skládek v Česku o dalších 6 let, z roku 2024 na 2030, aby si skládkaři stihli přivydělat další miliardy. Které ani náhodou neinvestují, co nejdřív to jde, do recyklace. Proč? Shora je k tomu netlačí nic, zespoda několik desítek důchodců, kteří problém řeší od 90. let a nové mladé rodiny s dětmi – tedy „jen” vedení města a obyvatelé, kteří se skládkou musí žít.“ Dodala k akci Nikola Hurychová z Platformy pro udržitelný rozvoj a etiku, která se ake zúčastnila také.
Souhlasíte s tím, že by se skládkování ve 21. století mělo říci jednoznačné NE a materiály by se měly využívat smysluplně? Podepište naši výzvu pro Konec doby skládkové na www.konecdobyskladkove.cz. Motivace pomoci lidem, kteří proti podobným projektům bojují již dekády nám dává smysl stejně tak jako příležitost přeměnit odpady na cenné zdroje.
Zápis z jednání je k dispozici ZDE. Pro mě z něj vyplývá, že se i přes mírné rozhořčení nemohu zapomínat představit.
Obrovské dopady na životní prostředí, kilometry daleko viditelný černý kouř, toxické zplodiny, enormní ekonomické náklady, znečištění podzemních vod, zábor zemědělské půdy, staré ekologické zátěže a s nimi související miliardové náklady placené ze státní kasy a v neposlední řadě nasazení vlastního života. To jsou tvrdá fakta každodenních požárů skládek odpadů v Česku.
Od pátečního odpoledne likvidují hasiči požár skládky. U požáru zasahovali několik dní, hasiči ještě pojedou na místo znovu na kontrolu. Požár se místy prohořel do velké hloubky, bylo nutné s použitím bagru odkrýt vrstvy odpadu a důkladně prolít vodou všechna ohniska. Likvidace požáru byla obtížná kvůli nutnosti použití velkého počtu dýchací techniky a složitého pohybu v prostoru skládky. U požáru zasahovalo celkem 8 hasičských jednotek. To jsou mediální zprávy, které najdeme v tisku každý den.
Každému tak musí být jasné, že dopady skládek na životní prostředí i naše zdraví nejsou určitě pozitivní. To, že hasiči díky skládkování nasazují zbytečně své životy, určitě není potřeba zmiňovat. Pochopitelně takový zásah stojí daňové poplatníky nemalé peníze. Není výjimkou, že u požárů skládek jsou postupně nasazeny desítky kusů zásahové techniky a stovky hasičů, a to po několik dní, s celkovou spotřebou hasební vody, pěnidla a smáčedla v řádu stovek tisíc až milionů litrů a stovky litrů pohonných hmot. Po zahrnutí všech nákladů na nasazení sil a prostředků požární ochrany, související logistiky, zajištění stravy a pitného režimu pro zasahující hasiče aj. se mohou denní náklady takového zásahu běžně pohybovat mezi 500 tisíci až 1 milionem korun. Požáry skládek jsou tak obrovsky ekonomicky náročné, přičemž škody jsou často nulové. Navíc při hoření dochází ke snižování objemu uloženého odpadu, což skládkařům nahrává – kapacita skládek se tak totiž opět uvolňuje.
Počty požárů v oblasti nakládání s odpady tvoří značnou část celkového počtu požárů na území České republiky. Například v roce 2018 hasiči evidují více jak 144 tisíc událostí kde bylo třeba jejich zásahu, z toho požáry tvoří téměř 20 tisíc událostí. Na požáry samotných řízených a černých skládek připadá 6 %, přesně 1 238 událostí. V loňském roce hasiči evidují celkem 530 požárů řízených (legálních) skládek, na nelegální připadá 708 událostí. Z vývoje mezi lety 2014 až 2018 můžeme vyčíst, že v roce 2014 každý den hořela jedna „pouze“ legální skládka, v roce 2018 už to bylo 1,5 skládky. Na území České republiky máme dnes celkem oficiálních 178 skládek, což by teoreticky znamenalo, že každá z nich zahoří každoročně třikrát!
V roce 2018 došlo k výraznému zvýšení počtu požáru. Na vině je i horko a sucho, za takových podmínek je vznícení skládek mnohem větším rizikem (zdroj: HSZ ČR)
Hasební zásah
Hlavní výzvy, kterým hasiči musí čelit, jsou toxické zplodiny, odpadní vody, skrytá ohniska, obtížná manipulace, dlouhodobý zásah, velké množství hasiva i velký počet nasazených jednotek. Například na likvidaci požáru skládky na Mostecku koncem srpna 2017 bylo během čtyř dnů nasazeno celkem 58 hasičských jednotek, 117 vozidel, které jsou během zásahu téměř permanentně nastartovány, a navíc bylo potřebováno téměř 13 milionů litrů vody. Požární jednotky musí tedy také řešit otázku dostatečných dodávek hasební vody. Právě voda je dnes nedostatkovým zdrojem a při současné situace dalšího extrémně suchého roku, kdy mnoho obcí v ČR je odříznuto od dodávek vody a sucho je navíc zdrojem rizika šíření požárů, se tak stává dnešní situace zcela alarmující.
Kromě hašení je však během zásahu nutné dbát i na ochranu životního prostředí. Velkou komplikaci při požáru skládek představuje stékající použitá hasební voda po povrchu skladovaných materiálů s následným možným odtokem do kanalizačních vpustí nebo přilehlých vodních zdrojů, a to vše doprovázené možným rizikem zamoření životního prostředí nebo masovým úhynem vodních živočichů. Pro vysvětlení – pokud se při požáru použije necelých 13 milionů litrů vody, tak je jisté, že i při určité míře odparu jsou to stále miliony litrů, které skládkou protékají a následně někde musí vytéci… Při požárech celého tělesa skládky je zároveň nemožné zajistit, aby nedošlo k průsakům a postupnému úniku toxických látek do podzemních vod.
Likvidace požárů však není je o základním způsobu hašení. K běžným taktickým postupům samotného hasebního zásahu patří uhašení intenzivního plamenného hoření s následným dohašováním např. zaplavením ohnisek požáru velkým množstvím vody, injektáž vody do tělesa skládky, rozrušením skládky pomocí mechanických účinků proudů vody, vytváření proluk těžkou technikou, nebo postupné rozebírání, a to například pomocí těžkých kolových nakladačů, pásových rypadel, nakladačů a zkrápěním vytěženého hořícího materiálu až po pokrytí povrchu skládky zeminou.
Velkým specifikem jsou pak požáry skládek pneumatik. Zde se zpravidla provádí zaplavení ohnisek požáru pěnou s cílem zamezení přístupu vzduchu k hořícímu materiálu, resp. velkým množstvím vody s použitím smáčedla. V praxi osvědčenou metodou je také postupné máčení hořících pneumatik do velkoobjemové nádrže s vodou a smáčedlem. Tato metoda je náročná z hlediska délky zásahu, nicméně patří k nejspolehlivějším i nejúspornějším, co do množství použité techniky a nákladů na hasební látky.
Mezi tím, kdy si čtete tento článek, tak v Česku hoří další skládka. S požárem na Litoměřicku hasiči bojují opět i dnes. Skládka hořela 29. dubna a vzplála podruhé… O události informuje i Deník.cz.
K velmi problematickým okolnostem těchto typů požárů patří přítomnost enormního množství toxických plynů, často výbušných, možné neočekávané reakce skladovaných látek v podmínkách požáru či ve styku s vodou, nebo přítomnost biologických, resp. chemických látek potenciálně nebezpečných pro zasahující jednotky požární ochrany, jako jsou kyseliny nebo zdroje infekcí.
Kontroly skládek a praktiky na hranici zákona.
Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) každoročně provádí kontrolu skládek, ze kterých lze konkretizovat porušená zjištění právních předpisů. Například v několika případech byly přijímány a ukládány odpady, které nejsou provozním řádem povoleny. Dále odpady nebyly pravidelně překrývány a vnější odvodňovací příkopy byly zanesené a nemohly plnit svoji funkci. Další konkrétní nedostatky spočívaly mj. v neprovádění předepsaného monitoringu, neprovádění řádné přejímky odpadů. Pokuty byly uloženy i za podání ročního hlášení s nepravdivými údaji. Nikoho tak nemůže překvapit, že jedna z nejvyšších pokut ve výší 1 mil. Kč byla loni udělena právě provozovateli skládky za nepravdivé údaje uvedené v hlášení o produkci a nakládání s odpady a neodvádění odpovídající finanční rezervy na budoucí rekultivaci.
Každého určitě napadnou otázky jako: když jsou přijímány na skládku odpady mimo schválený provozní řád, tedy takové, na které není skládka projektována, je taková skládka vůbec pro životní prostředí a lidské zdraví bezpečná? Navíc když inspekce poukáže na špatný monitoring, skládka hluboko zahoří, máme tak již dnes jistotu, že skládkové vody neprosakují do životního prostředí? Co taková skládka udělá za 50 nebo za 100 let? Budeme mít vůbec dostatečné peníze na jejich rekultivace a sanace? Příkladem ekonomických nákladů pro budoucí generace jsou sanace skládek, které nás již dnes stojí stovky milionů korun, které by mohly být investovány například do skutečné recyklace.
Není možná překvapením, že v Polsku v roce 2018 v jeden moment hořelo více než 70 skládek. A to v době, kdy vláda oznámila, že bude kontrolovat, zda-li na skládkách nekončí nebezpečné odpady, které by měly být likvidovány ve speciálních spalovnách. Po požárech se totiž jen velmi těžko kontroluje, jaké odpady byly na skládku skutečně navezeny.
Na skládce, jak na jiné planetě
Určitě každý někdy přemýšlel, jaké to je vyskytnout se na místě, na které člověk běžně nezavítá. O své zkušenosti se podělili filmaři, kteří natáčeli jednu z epizod Specialistů na reálné skládce v Úholičkách u Prahy. Na této skládce v průměru skončí každý den 150 nákladních automobilů odpadu. „Ten den neskutečně foukal vítr a my se ocitli uprostřed ohromného páchnoucího prostoru o velikosti zhruba 1 km čtvereční. Připadal jsem si tam jako na jiné planetě,“ vzpomíná na natáčení Jan Zadražil, který hraje kapitána Čermáka.
„Až v tu chvíli jsem si uvědomil, jak obrovské množství odpadu produkujeme. Obecně asi většina z nás cestu odpadků příliš neřeší. Žijeme v domnění, že když je popeláři odvezou, tak nějak zmizí ze světa. Není to ale samozřejmě pravda. Každému bych podobný zážitek doporučil,“ dodal Jan Zadražil.
Kde se skládky vlastně vzaly a jsou skutečně bezpečné a „zajištěné“?
Nejvíce velkých skládek vznikalo v Česku po revoluci do roku 1996, kdy bohužel s jejich projektováním nikdo neměl žádné velké zkušenosti, neexistovaly žádné oborové normy. Skládky je možné stavět jen v místech, které plní přísné parametry a kritéria. Bohužel ty mnohdy nebyly v té době respektovány. Nevhodná kritéria výběru lokality, nezkušenost projekčních kanceláří, nezkušenost dodavatelských firem i nedostupná technika a technologie tak nám zadělaly na budoucí problémy se skládkováním. Naše legislativa se navíc staví ke komunálnímu odpadu jako k odpadu ostatnímu, ale ve skutečnosti je komunální odpad ten nejnebezpečnější odpad, který se dovedeme přestavit. Umožňuje nám totiž do něho uložit naprosto všechno.
Ideologie proti rozumu a likvidace požárů skládek z kapes daňových poplatníků.
Jedním z důvodů, proč je Česko stále skládkovací velmocí má příčinu v ideologii se kterou se setkáme od revoluce dodnes. Energetické využívání odpadů, které oproti skládkám představuje moderní, zodpovědné, efektivní a sofistikované řešení pro odstranění odpadů, bylo a je stále označováno za nutné zlo. Kdekoliv by se dnes mělo postavit takovéto sofistikované zařízení, tak se automaticky zvedne velká místní nevole. Výsledek je takový, že dnes v 21. století stále skládkujeme neuvěřitelných 45 % směsných komunálních odpadů. U energetického využívání odpadů jsou taktéž často skloňovány produkce dioxinů a prakticky každý ví, že „spalovna“ produkuje nebezpečné látky. Netřeba jít do detailu a stačí uvést, že dle studií hoření skládek v USA dochází k sedmitisícovému násobku úniku dioxinů do ovzduší už při jednom požáru oproti produkci spaloven v ročním horizontu. Vynásobte si tento poměr číslem 530 u legálních a dvojnásobkem u součtu s počtem požárů nelegálních skládek. Poměřujeme tak Davida s Goliášem.
Cílem není natírání energetického využívání na zeleno. Cílem je upozornit na fakt, že o čtyřech zařízeních, u kterých máme možnost monitorovat přesnou produkci emisí 24 hodin denně ví celé Česko. Málokdo ale dnes ví, čím jsou pro společnost i životní prostředí skládky a že je bez nadsázky můžeme nazvat tikající bombou v krajině, jejíž likvidace se platí z peněz daňových poplatníků. K neuvěření je fakt, že kvůli absenci aktualizace zákonů o požární ochraně dnes všechny požáry skládek platíme z veřejných prostředků. A to i přes fakt, že u mnoha požárů je důvod vzniku lehce řečeno sporný. Ve chvíli, kdy skládce dochází kapacita je tak požár celkem vítanou záležitostí. To co shoří vytváří místo pro nový odpad.
Častým argumentem je také fakt, že energetické využití může ohrozit naplňování cílů recyklace. Proto je dobré dodat, že samotné zařízení na energetické využívání odpadů jednak nikterak neohrožuje recyklaci, neboť je v evropských cílech cirkulární ekonomiky jasně zastropováno mírou 25 %, ale navíc je možné jeho výstupy, mezi které patří železné i neželezné kovy a škvára, dále vracet do oběhu za dodržení jasných kritérií. Recyklace by dle nové legislativy měla zabírat procent 65 a skládkování však maximálně 10 %. A to je dobré zmínit, že po vzoru západních zemí to mohou být i jednotky procent a ostatní materiály je tak možné dokonale využít. U energetického využívání je nutné brát v souvislost i současně značné benefity, neboť využívání odpadů nahrazuje pro výrobu energie a tepla spotřebu uhlí, které je dnes v Česku nejvýznamnějším zdrojem. Výsledná škvára, tedy zbytek zůstávající po spálení se běžně využívá v liniových stavbách například u výstavby dálnic a v dnešní době je možné její využití kontrolovat i díky projektování v programech BIM, které přesně monitorují, kde je daný materiál použit a v budoucnu je možné jej identifikovat a řádně s ním naložit. Touto cestou se vydává i západní Evropa.
Buďme ambicióznější!
Evropská unie požaduje, abychom do roku 2035 skládkovali maximálně 10 % odpadů a to je také dnes nejčastější argumentace proti nové legislativě, která však jen obhajuje plány, které máme schváleny již roky. V České legislativě totiž od roku 2014 počítáme s koncem využitelných a recyklovatelných odpadů v roce 2024 a argument pro prodloužení je jen snaha skládkovacích firem udržet si svůj byznys po co nejdelší dobu. Často se dnes v diskuzích potkáváme s tvrzením, že se jedná o tzv. Gold-plating, tedy o fakt, že jsme zbytečně přísnější než EU. Je však na pořadu dne těmto argumentům věřit? Pokud bychom totiž skládkovali stejným tempem do roku 2035, tak dojde k naplnění všech skládkovacích kapacit a Česká republika bude muset na vlastní náklady budovat skládky nové. Dnešní kapacita skládek stačí jen na dalších 16 let, proto je nutné skládkování okamžite omezit a zachovat tak dnešní kapacity již na vždy. Proč plnit skládky tak rychle, když by měly vydržet jako zdroje pro úložiště odpadů na co nejdelší dobu? O tom se skládkařské firmy často nezmiňují a fakt o skutečných kapacitách záměrně v diskuzi nepadá.
Skládky znečišťují životní prostředí, emitují skleníkové plyny a jsou plné zdrojů, které už jsou tak nenávratně ztracené. Když tedy víme, jaká tvrdá negativa nám skládkování přináší, není tak čas si položit otázku, proč bychom měli posouvat konec skládkování z roku 2024 na rok 2030, které navrhuje Ministerstvo životního prostředí v novém zákoně o odpadech? A současně neměli bychom se zamyslet nad tím, zda bychom neměli být daleko ambicióznější a jít hluboko pod 10 % skládkovací evropský cíl a to mnohem rychleji jako naše sousední země, které již dnes ukládají oproti našim 45 pouhé jedno procento?
Autor článku: Jiří Študent / redaktor časopisu Odpadové Fórum. Fotografie v textu a v úvodu: Deník.cz / Karel Pech
V INCIEN dlouhodobě věnujeme velkou pozornost monitorování bariér, které stojí před přesunem od lineárního systému fungování systému, který je založen na principech „vytěž – vyrob – vyhoď“ k systému cirkulárnímu, ve kterém se na odpady díváme jako na zdroje. Ze všech kulatých stolů, konferencí, diskuzí a hlavně z praxe však vychází jeden jediný závěr, který se opakuje vždy a na kterém se s experty vždy shodneme – LEVNÉ SKLÁDKOVÁNÍ.
V návaznosti na snahy Ministerstva životního prostředí na prosazení zdražení skládkování, které by reflektovalo skutečnou cenu, kterou naše příroda a lidé platí za skládky, se rozjely ve velkém i diskuze o tom, jaké technologie by mohly skládkám ulevit. Velmi úsměvné a možná až typicky české jsou snahy o to, že by celý probém mohly vyřešit dotřiďovací technologie. V INCIEN je však považujeme za hrozbu. Jak motivovat občany obcí k vyšší míře separace, když jim „za humny“ bude stát technologie, o které budeme tvrdit, že odpad dotřídí za ně? Odpad, který je již kontaminovaný všemi složkami, které končí v černých popelnicích, často je ve vysoké fázi rozkladu a plný popela. Jak bláhové je dále si pak myslet, že takto vytříděné a často velmi znečištěné komodity snad najdou uplatnění na trhu. Na trhu, který si klade absolutně precizní požadavky na čistoty surovin, které mohou být dále recyklovány. Všichni známe kauzy plastů, které díky byť i nízké míře znečištění často nemohou být recyklovány a jejich příjem na začátku roku zakázal i největší světový odběratel – Čína.
Takové technologie jsou jen brzdou ke konci skládkování. Tváří se mile. Vypadá to, že bychom snad mohli přestat třídit, protože tu jsou velmi sofistikované technologie, které to udělají za nás. Pravda je však jinde. Jediný cíl je „upravit“ odpad a překategorizovat jej takovým způsobem, aby mohl na skládce skončit i nadále. Není divu. Za odpadovým skládkovacím byznysem jsou milionové zisky. Proč si ho tak nesnažit udržet?
Zajímá vás, jak může vypadat odpad, které by tyto mechanicko – biologické úpravny odpadů mohly vytřiďovat? Podívejte se do galerie článku, který ukazuje odpad v jeho skutečné podobě. Fotografie byly pořízeny z analýz odpadů, kterým se INCIEN věnuje.
Svůj názor, se kterým můžeme jedině souhlasit, velmi barvitě a s lehkostí, která však vystihuje celý problém, popsala v novém časopise ODPADY Markéta Miklasová z Krajského úřadu Libereckého kraje. Dovolíme si tedy tento názor sdílet a doporučujeme přečíst si celý článek, jehož úryvek najdete v nejnovějším newsletteru.
„Skládkovat dál, ale šikovně. Zajímavý postup nakládání s SKO však již teď provádějí některé skládkařské společnosti. Míra skládkování SKO a VO je vysoká, pohybuje se téměř na 60 %. Jestliže je však SKO (katalogové číslo 200301) upraven technologií mechanicko (biologické) úpravy M(B)Ú, vzniká odpad ze skupiny 19 podle Katalogu odpadů a dojde tak k evidenčnímu odklonu SKO. Ten sice většinou skončí rovněž ve skládce, protože MBÚ není koncovou technologií, není však již deklarován jako směsný komunální odpad a bývá využit i k technickému zabezpečení skládky. Hle, jak se problém zdánlivě vyřešil – tedy alespoň v číslech.“
Tak tedy nezbývá držet palce všem těm, kteří mají dostatek osobní kuráže k tomu, aby technologii MBÚ prosazovali veřejně. Paní Miklasová celou situaci popsala celkem jasně. Technologie MBÚ jsou jen mezičlánekm k tomu, aby se odpady mohly dále zvesela skládkovat.
Je před námi mnoho mýtů, které jsou třeba vyvrátit. Například informace, že jsou skládky v pořádku a spalovny špatné řešení, je jedna z nich. Spalovny totiž, dámy a pánové, v České republice nemáme. Spalovny jsou totiž na stejném místě v hierarchii nakládání s odpadem, jako jsou skládky. O stupeň výše je však energetické využívání, které odpad, který není možné dále recyklovat, využívá jako palivo například pro produkci tepla. Tato zařízení jsou napojena na centrální zásobování teplem, která tak nemusejí spalovat fosilní paliva a uhlí, proti jehož prolamování limitů my všichni, kterým na životním prostředí záleží, bojujeme. Ano, pravdou je, že nejlepší by bylo odpad recyklovat. V době, kdy však jsme spíše skládkovací velmocí a ročně tak na skládky putují doslova miliony tun odpadů, které většinou nikdo nekontroluje a skládky se tak stávají tikající bombou, je energetické využívání stále lepším způsobem.
Stejně tak je třeba vyvrátit i fakt, že komunální odpad po nás někdo dotřiďuje nebo se jej dotřiďovat vyplatí. Jediná cesta je totiž třídit odpad již v domácnostech a předcházet jeho vzniku. Pokud se totiž každý z nás do systému třídění nezapojí a nebude tuto činnost považovat za samozřejmou každodenní součást našeho života, nemůžeme předpokládat, že v ČR vznikne kvalitní infrastruktura recyklačního odpadu a my tak dosáhneme stanovených cílů recyklace. Jen správně vytříděný odpad je totiž cennou surovinou, zdrojem. A na tom musíme pracovat každý jeden z nás.
Smekáme nad pokrokovými úvahy odpadových společností. Tudy však skutečně cesta nevede.
Lidstvo stihlo vyprodukovat přes osm miliard tun plastu. Varovné signály začí- nají znít čím dál častěji – třeba na plážích v tradičních letoviscích. S odpady se přitom člověk musel umět vypořádat odpradávna: bronz se recykloval už v době bronzové, první skládky vznikaly ve starověkém Řecku a Římě. Nahlížení na odpad razantně změnila teprve průmyslová revoluce v 19. století. „Až v dnešní době se konečně začínáme na odpad dívat jako na zdroje a pomalu opouštíme skládkování. Už dnes je přitom škoda každé tuny odpadu, kterou nevyužijeme lépe!“ konstatuje Soňa Jonášová, zakladatelka a ředitelka Institutu cirkulární ekonomiky. Problém Česka? „Ve vyspělých státech západní Evropy se skládkují jednotky procent, u nás je to stále polovina. Na druhou stranu dobře třídíme a v třídění patříme mezi jedničky. Nutno dodat, že materiálové toky odpadů jsou často netransparentní a ve velkém množství končí i za hranicemi. A to je škoda,“ naznačuje Jonášová. I přes alarmující prognózy však dokáže najít také pozitiva – Evropská komise tlačí členské státy k vyšší recyklaci a vý- robce směruje k tomu, aby omezili výrobu jednorázových plastů. „Máme řadu šikovných Čechů, kteří hlavně v zahraničí rozjíždějí projekty bezodpadových festivalů. Věřím, že brzy budeme těmi, kteří budou svět inspirovat v oblastech nakládání s odpadem,“ chválí krajany. Právě v Česku vznikl i patent na recyklaci odpadního oleje. Inovativní technologie z nich dokáže vytvořit stoprocentně rozložitelný plast.
Cílem PAYT TOUR 2017, tedy semináře v obcích o tom, jak zatočit s odpadem byl jasný – ukázat obcím, jak efektivně nakládat s odpadem s cílem jeho maximálního odklonu od skládek a využití potenciálu, který v sobě skrývá. V dubnu a květnu uspořádalo Ministerstvo životního prostředí a Institut Cirkulární Ekonomiky ve všech krajích třináct seminářů zaměřených na chytrá řešení odpadové problematiky v obcích.
Odborníci seznamovali především zastupitele měst a obcí a pracovníky odpadového hospodářství a technických služeb s moderními způsoby nakládání s odpady a s motivačními systémy plateb od občanů. Seminářů se celkem zúčastnilo více než šest set účastníků, což potvrzuje velký zájem samospráv o odpadové hospodářství.
Nakládání s odpady je v rozpočtech obcí a měst významnou položkou. Samy obce tak mají zájem na snižování množství směsného komunálního odpadu, což je ostatně cílem ministerstva a je to i v zájmu Česka jako takového.
Tento trend je možné podpořit prostřednictvím motivačních systémů plateb od obyvatel. Systémy „zaplatíš, kolik vyhodíš“ („pay as you throw“ – PAYT) a systémy sběru odpadů od domů tzv.„Door-to-door“ mohou přispět k omezování produkce směsného komunálního a zlepšení třídění odpadů.
Skládkování odpadů bude jednoznačně částí odpadového hospodářství, která by měla být prostřednictvím strategických, legislativních, ekonomických a dalších nástrojů poměrně radikálně utlumována. Nejenže je nevhodné z hlediska životního prostředí a nepřináší pracovní místa, ale jedná se rovněž o neefektivní plýtvání surovinami.
Na změny se musí obce důkladně připravit. Potenciál pro zlepšení a aplikaci funkčních řešení, která pomohou s úsporami, je značný. Řada obcí v České republice přistupuje k odpadovému hospodářství velmi aktivně a nalezla způsoby úspory peněz i při současném zlepšení služeb. Příklady dobré praxe byly rovněž tématem seminářů.
Zavádět chytré hospodaření s odpadem a motivovat obyvatele obcí k minimalizaci objemu odpadu a tím i plateb pomohou obcím také dotace z Operačního programu Životní prostředí 2014 – 2020.
PAYT je zkratka pro anglický výraz „pay as you throw“, tedy „zaplať, kolik vyhodíš“. Jedná se o systém zpoplatnění obyvatel, který je obvykle vázán na sledování produkce směsného komunálního odpadu. PAYT není způsob sběru.
Door-to-door je označení pro systém sběru odpadů, nejedná se o systém zpoplatnění občanů. Podstatou systému „door to door“ („ode dveří ke dveřím“) je snížení vzdálenosti od místa vzniku odpadů v domácnostech ke sběrnému místu tříděného odpadu a k místu sběru směsného odpadu.
Jak představit a vysvětlit předcházení vzniku odpadů občanům?
Velmi důležitá je v tomto případě osvěta a průběžné poskytování informací k tomuto tématu (prostřednictvím seminářů, obecního zpravodaje, webových stránek obce či např. školních akcí). Za tímto účelem vydalo MŽP průvodce předcházením vzniku odpadů v domácnosti a na komunální úrovni nebo letáky pro občany zaměřené na předcházení vzniku odpadů v domácnosti apod.
Kde můžeme najít ověřené příklady dobré praxe z obcí?
Příklady dobré praxe lze nalézt například na stránkách:
V konferenčním sálu pražského hotelu Barcelo se sešlo 80 zástupců obcí Středočeského kraje a hlavního města Praha. Důvodem k tomu je zahájení série 13 vzdělávacích seminářů PAYT TOUR 2017 pořádaných MŽP ČR v partnerství s Institutem Cirkulární Ekonomiky, z. ú. a krajskými Eurocentry. Cílem seminářů je přiblížit představitelům obcí inovativní přístupy v odpadovém hospodářství. Takovými jsou například systémy PAYT („Pay as you throw“ – „Zaplať, kolik vyhodíš“), a „Door to door“ („Sběr ode dveří ke dveřím“). Tyto systémy se jeví jako slibná cesta k naplnění strategických cílů stanovených v Plánu odpadového hospodářství ČR a balíčku o oběhovém hospodářství, který vydala Evropská komise v prosinci roku 2015.
Program semináře je opravdu bohatý. Návštěvníci se mohou těšit jak na představení legislativních změn a možností poskytnutí dotací z fondů Operačního programu životního prostředí, tak i na osvědčené příklady z praxe. Současná legislativa již umožňuje zavedení inovačních řešení pro nakládání s odpady: podle odhadů MŽP systémů PAYT dnes úspěšně využívá 10 až 15 % obcí v republice. Například Tomáš Hlavenka představil úspěchy zavedení PAYT systémů na Mikulovsku, kde se dnes vyprodukuje o 50 % měně komunálního odpadu, než je průměrné v ČR.
Inspirovat se můžete nejen pozitivními příklady z Česka, ale i ze zahraničí. Příklady, které se můžou zdát vzdálené kontextu místních reálií, jsou toho pravým opakem. Ve svém bloku Soňa Jonášová ukázala pozitivní příklady z italských obcí, které jsou víc podobné Česku, než si myslíte.
Aktuálně běží 68. výzva k čerpání prostředků z fondů Operačního programu Životní prostředí, díky které mohou jednotlivé obce zažádat o podporu pro změnu odpadového hospodářství. Finálním datem pro podání jednotlivých grantových žádosti je 31. 7. 2017. Více informací o tom, na co si dávat pozor pří podávaní jednotlivých žádostí také zazní v rámci všech seminářů PAYT TOUR.
Česká republika se rozhodně dočká pozitivní změny v odpadovém hospodářství. Od roku 2030 bude platit zákaz skládkování recyklovatelných a využitelných odpadů. Postupně se změní i výše poplatku za ukládání komunálního odpadu na skládky – a to o 400 %. Je na čase přejít na efektivní alternativní systémy, které nejen přispívají ke zvýšení podílu vytříděného odpadu, ale jsou i ekonomický výhodné a společensky přijatelné. Toto rozhodnutí je především na jednotlivých obcích, ale nedoporučujeme ho odkládat: opravdu může být něco víc příjemné, než být na špici přicházející cirkulární ekonomiky a o krok napřed?
Důležité a praktické informace, se kterými odcházejí zástupci obcí ze seminářů PAYT Tour:
Do roku 2030 musí všechny členské státy EU snížit skládkování směsného komunálního odpadu na 10 %.
Obavy se vzniku černých skládek jsou zbytečné – podle praktických zkušeností se jedna o dočasný jev s nárůstem množství skladek o 1 % oproti původnímu stavu.
Důležité je monitorovat skutečnou produkci odpadů a snižovat množství směsného komunálního odpadu. Díky reálným datům je možné nastavit dílčí cíle, které vedou ke snížení nebo zafixování současných nákladů i přes navyšující se ceny za skládkování.
Upustit od paušálních plateb a přejít k systému PAYT. A to jak na úrovni obce, tak jednotlivců. Adresné svozy a evidence tříděného a časem i směsného komunálního odpadu je správnou cestou.
Přijmout ekonomické principy řízení odpadového hospodářství a to při současném zachování ekologických hledisek.
Investovat do osvěty a to jak na úrovni zastupitelstva obce, tak technických pracovníků či tak do obyvatel. Environmentální osvěta jde ruku v ruce se změnami v nakládání s odpady.
V rámci prosazování principů cirkulární ekonomiky a respektování hierarchie nakládání s odpadem vyjadřujeme podporu postoupení návrhu vyhlášky o podmínkách ukládání odpadů na skládky Legislativní radou vlády a následně i akceptování poslaneckou sněmovnou.
Není pravdou, že bude docházet ke spalování nehořlavých materiálů. Parametry výhřevnosti kopírují nastavení sousedních zemí, kdy například v Rakousku je limit stanoven dokonce na 6 MJ/kg a od ledna 2016 je obdobný limit i v Polsku. Pro zajímavost doplňujeme, že výhřevnost hnědého uhlí se pohybuje od 6 – 10 MJ/kg. Argumenty o výhřevnosti tedy považujeme za liché i z toho důvodu, že byť do ZEVO mohou být sváženy odpady o výhřevnosti nižší, tak jsou následně vždy homogenizovány s odpady s vyšší výhřevností (například výměty z třídících zařízení).
Úsměvné jsou také argumenty týkající se množství dioxinů produkovaných při energetickém využití odpadů. I školáci, kteří pravidelně procházejí branami pražského ZEVO v Malešicích ví, že novoroční ohňostroj produkuje více dioxinů, než ZEVO za celý rok.
Představa hromadné výstavby nadkapacit pro energetické využití je nereálná. Podpora recyklace a materiálového využití je i nadále preferovaným způsobem. Ministerstvo životního prostředí cíle recyklace nijak nesnižuje a naopak velmi hbitě reaguje na Akční plán oběhového hospodářství, který vydala Evropská komise.
Neměli bychom také zapomínat na další zásadní změny, které jsou v návrhu vyhlášky zmíněny a to zejména zvýšení skládkovacího poplatku, což je jedním z klíčových bodů, které nás diametrálně odlišují od vyspělých evropských zemí a úzce souvisí s transformací odpadového na oběhové hospodářství. Zvýšení skládkovacího poplatku je zásadní pro stimul k vytvoření recyklačního průmyslu, který nám v České republice chybí. Zároveň si je MŽP vědomo sankcí, které by v případě nedodržení recyklačních cílů znamenalo 11 000 Euro denně.
Dále považujeme za absurdní způsob zastrašování obcí a občanů argumenty týkajících se výrazného zvyšování poplatků za odpad. MŽP ke změně Zákona předložilo i predikce navýšení cen odpadů na obyvatele, které jasně ukazují, že v případě, kdy by poplatky za odpady byly převedeny na občany, tak občan s nejnižším příjmem zaplatí navíc cca 43 Kč ročně.
Stojíme před zásadní změnou. Změnou z odpadového na oběhové hospodářství (cirkulární ekonomiku), která pohlíží na odpady jako na zdroje a zvyšující se cenou odpadů stimuluje tvorbu a rozvoj recyklačního průmyslu, ve kterém poroste i míra jejich využívání a zejména míra opětovného celkového využití materiálů v systému a to vždy v co nejvyšší kvalitě.
Přijetí návrhovaných změn předložených Legislativní radě vlády doporučujeme a věříme, že bude přijat jako jeden ze základních kroků v souladu s prioritami Evropské unie a jako důkaz vědomí si důležitosti podpory ochrany přírodních zdrojů a jejich opětovného využívání.
