V rámci našeho měsíčního formátu Cirkulární okénko se zaměřujeme na klíčová témata spojená s cirkulární ekonomikou. Každý měsíc přinášíme odborný pohled na vybrané téma. Tento měsíc se zaměřujeme na zelené veřejné zadávání.
Stavebnictví spotřebuje obrovské objemy surovin a zároveň je významným zdrojem emisí skleníkových plynů – z pohledu materiálů především kvůli vysoké uhlíkové stopě materiálů, jako jsou cement a ocel. Pokud má Evropa dosáhnout svých klimatických cílů, je nezbytné hledat systémová řešení, která urychlí transformaci celého odvětví směrem k udržitelnosti. V současnosti se potýkáme s nedostatečnou poptávkou po materiálech s nízkým klimatickým dopadem a jedním z efektivních nástrojů pro podporu jejich poptávky je tzv. zelené veřejné zadávání (dále v textu „GPP” z angl. Green Public Procurement). Tento nástroj umožňuje veřejným institucím uplatňovat environmentální kritéria ve veřejných zakázkách ve stavebnictví i dalších sektorech, a tím aktivně ovlivňovat trh díky podpoře environmentálně šetrných materiálů a současným posilováním konkurenceschopnosti firem, které do inovací v oblasti dekarbonizace investují. V tomto článku se podíváme na hlavní výzvy spojené s implementací GPP ve stavebnictví a představíme doporučení a možná řešení spolu s příklady dobré praxe z jiných evropských zemí.
Úvod do problematiky
Základní materiály jako jsou ocel, cement, plasty a hliník jsou pro společnost nepostradatelné: vyrábíme z nich nejrůznější produkty od příborů a balené vody přes vozidla, větrné elektrárny až po budovy a celá města. Tyto materiály nám poskytují obrovské příležitosti, ale zároveň představují značnou zátěž z pohledu environmentálních dopadů, zejména jejich vysoké energetické a emisní náročnosti. Dvě třetiny průmyslových emisí skleníkových plynů v EU pocházejí právě z výroby těchto čtyř materiálů, přičemž se cement a ocel samy o sobě podílejí na celosvětových emisích oxidu uhličitého z 15 % (7 %, resp. 8 % a 4 %, resp. 5 % v EU). Dekarbonizace výroby těchto materiálů je proto zásadní pro přechod na klimaticky neutrální průmysl a splnění právně závazných klimatických cílů EU. Mezi ně patří snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 a dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 ve srovnání s úrovněmi z roku 1990.
Středem zájmu proto doposud byla opatření na podporu dekarbonizace výroby v těžkém průmyslu. Jedná se mimo jiné o dekarbonizaci energetických vstupů, zvýšení energetické účinnosti, změny ve výrobních procesech a podporu cirkulárních principů (např. recyklace, nahrazení materiálů nízkoemisními variantami nebo materiálová účinnost, tj. snižování potřebných materiálových vstupů do výroby). Nicméně transformace průmyslu musí probíhat v celém hodnotovém řetězci průmyslových materiálů a vedle výroby je v současnosti klíčové zaměřit se na vytvoření trhů s poptávkou po nízkoemisních materiálech a produktech.
Těmi nemusí být pouze dekarbonizované základní průmyslové materiály, ale i obnovitelné materiály jako například dřevo ve stavebnictví, kterým se INCIEN zabýval v předchozím článku. V konečném důsledku je cílem snížení emisí CO2 během životního cyklu budov a dalších stavebních zakázek, ne zaměření na konkrétní materiál, a je třeba kombinovat různé přístupy, materiály a technologie dle požadavků projektu (environmentálních, technických, ekonomických, společenských, urbanistických atd.).
Bez základních stavebních materiálů jako ocel a cement se v dohledné době neobejdeme. Skutečností ale zůstává, že poptávka po jejich nízkoemisních variantách v odvětvích konečného užití, zejména ve stavebnictví a v dopravě, je v současné době nedostatečná jak na úrovni EU, tak v ČR. Na stagnující poptávku a nutnost její podpory upozorňuje i nedávno vydaná Dohoda o čistém průmyslu (Clean Industrial Deal).
Role vedoucích trhů ve stavebnictví
Proč je nedostatečná poptávka problém? Odvětví jako ocelářství, cementářství nebo chemický průmysl, jsou charakteristická vysokými investičními náklady na inovace, které jim umožňují vyrábět materiály s nižší emisní stopou v porovnání s tradičními technologickými postupy. Tyto náklady mohou firmy částečně kompenzovat pomocí nástrojů jako jsou dotační programy nebo nástroje na snižování rizika. Nicméně i v tomto případě přetrvává riziko, že pro nízkoemisní materiály nebude na trhu dostatečný odbyt, ať už z důvodu opatrnosti a nedůvěry vůči novému typu produktu nebo například kvůli vyšší ceně související s počátečními vysokými investičními náklady. O této vyšší ceně se mluví jako o „green premium” a vyjadřuje vyšší cenu nízkoemisních materiálů a výrobků v porovnání s běžně dostupnými alternativami na trhu. Think tanky zabývající se trhy s nízkoemisními materiály se shodují na tom, že politická podpora je nezbytná jak pro oblast výroby, tak pro podporu poptávky po nízkoemisních výrobcích. Tato podpora motivuje výrobce k investicím do nízkoemisní výroby a zároveň poskytuje nástroje k podpoře konkurenceschopnosti firem, zejména s ohledem na další hráče, kteří do nízkoemisní výroby neinvestují a mají tak konkurenční výhodu nižších nákladů a setrvačnosti trhu.
Zde vstupuje do hry relativně nová myšlenka vedoucích trhů (ang. lead markets), které pomáhají překážky na straně poptávky překonat. Za vedoucí trhy se označují tržní segmenty, které jsou průkopníky v zavádění udržitelných a klimaticky šetrných výrobků nebo inovací. Na těchto trzích veřejné nebo soukromé subjekty pomáhají rozvíjet navazující trhy a hodnotové řetězce, propojují odběratele a podporují demonstraci proveditelnosti nízkoemisních výrobních řešení v praxi. Tyto trhy zohledňují celý životní cyklus výrobků, podporují zavádění nízkoemisních výrobků, zvyšují jejich konkurenceschopnost a atraktivitu, a pomáhají tak urychlit transformaci průmyslu ke klimatické neutralitě.
Příklady konkrétních nástrojů pro podporu poptávky na vedoucích trzích jsou normy, požadavky na vykazování uhlíkové stopy, označení a certifikace, kvóty, limity pro obsah zabudovaných emisí nebo zelené veřejné zakázky. Všechny tyto nástroje by v konečném důsledku měly vést k vytvoření trhu a následnému rozšíření nízkoemisních výrobků. Jak uvádí společnost Agora, která se problematikou vedoucích trhů komplexně zabývala v nedávné studii, výše uvedené nástroje na sebe vzájemně navazují a je třeba je rozvíjet a optimálně kombinovat s ohledem na rozvoj trhu a další specifika příslušných odvětví konečného užití. Těmi nejdůležitějšími z pohledu objemu materiálů jsou stavebnictví (budovy a infrastruktura), výroba a zpracování obalů a doprava.
Co je to zelené veřejné zadávání?
Na začátek je důležité zmínit, že GPP je dle politického rámce EU součástí širšího balíčku takzvaného strategického veřejného zadávání, které se zaměřuje také na sociální oblast a inovace. Ty jsou důležitou a nedílnou součástí řešení, nicméně v tomto textu se z pohledu cirkulární ekonomiky a nízkoemisních materiálů budeme zabývat výhradně environmentálními dopady.
Evropská komise definuje GPP jako „proces, při kterém se orgány veřejné správy (ministerstva, obce a související veřejné instituce) snaží pořizovat zboží, služby a stavební práce s menším dopadem na životní prostředí během celého životního cyklu ve srovnání se zbožím, službami a stavebními pracemi se stejnou primární funkcí, které by jinak byly pořízeny.” Jinými slovy veřejné orgány při uplatnění GPP zjednodušeně říkají: Chceme přispět k cílům klimatických politik, a proto od dodavatelů v rámci veřejné zakázky požadujeme použití environmentálně šetrných materiálů a výrobků. Veřejný zadavatel, poptávající výrobky nebo služby, tedy v praxi do zadávacích dokumentů pro dodavatele může zařadit kritéria, která použití nízkoemisních materiálů a výrobků podporují nebo vyžadují pro splnění zakázky. Oproti tomu ve standardních veřejných zakázkách je často jediným kritériem nejnižší nabídková cena ze strany dodavatelů.
Ve stavebnictví existují dva základní přístupy k nastavení GPP tak, aby vedlo ke snížení uhlíkové stopy zakázek. Může být zaměřeno buď na konkrétní materiály (ocel, beton atd.), nebo může být materiálově neutrální a soustředit se na takzvané “zabudované” nebo “vázané” emise na úrovni konečného výrobku nebo celého projektu. V praxi si lze tyto dva přístupy představit např. při stavbě veřejné budovy. Veřejný zadavatel může stanovit konkrétní emisní práh v podobě maximálního množství tun CO2e na tunu betonu na jedné straně nebo maximálního celkového objemu emisí v kg CO2e na m2 pro celou budovu na straně druhé. Neplatí přitom obecné pravidlo, že GPP musí být uplatňováno jen na úrovni meziproduktů či pouze pro konečné výrobky, tzn. jen pro beton nebo jen pro budovu. Naopak, oba tyto přístupy jsou relevantní a tím, že jeden se zaměřuje na celkový vliv projektu na životní prostředí a druhý zohledňuje dopad jednotlivých materiálů, se mohou vzájemně doplňovat a přispívají k vyváženosti systému.
Jedna z hlavních kapitol Dohody o čistém průmyslu, zaměřená na vedoucí trhy, uvádí GPP jako účinný nástroj pro překonání překážek vstupu na trh a podporu poptávky. Zmiňuje přitom klíčové nástroje pro rozvoj GPP jako jsou necenová kritéria, normy a označení pro klimaticky šetrné materiály a výrobky nebo metodiky pro komplexní posouzení životního cyklu, o kterých se blíže zmíníme níže.
Síla zeleného veřejného zadávání
GPP má významný potenciál pro podporu nízkoemisních materiálů a výrobků ve stavebnictví hned z několika důvodů. Na úrovni EU představují veřejné zakázky téměř 15 % HDP a konkrétně ve stavebnictví tvoří přes 30 % celkových investic, což více než 250 000 veřejným zadavatelům v ČR a dalších členských státech nabízí silný pákový efekt pro vytvoření vedoucích trhů a podpory dekarbonizace. V České republice objem veřejných zakázek na stavební práce přesahuje 40 % celkového finančního objemu všech veřejných zakázek a jsou tak zásadní hybnou a formující silou pro národní ekonomiku a český trh.
Klíčový je také vývoj trendu celoživotních emisí ve výstavbě budov, kde dnes stavební fond v EU představuje přes 40 % celkových ročních emisí v EU. Emise související s budovami se dělí do dvou základních skupin: provozní emise (zejména energie) a zabudované emise (od těžby a zpracování surovin a materiálů, přes stavební práce až po demolici či rozebrání budovy na konci životnosti). Význam druhé skupiny přitom poroste s tím, jak se bude zvyšovat energetická účinnost budov. Zabudované emise dnes představují v průměru 20–25 % celkových emisí životního cyklu budov v EU, přičemž v nových budovách už dnes podíl zabudovaných emisí překračuje 40 %. Stavebnictví spotřebuje přes 70 % cementu a 37 % oceli v EU, které se podílejí na většině zabudovaných emisí ve stavebnictví. Stavební práce představují téměř pětinu (19 %) emisí pocházejících z celkového objemu veřejných zakázek v EU.
Klíčové překážky uplatnění zeleného veřejného zadávání
Evropská komise v oblasti GPP definovala zásady týkající se zohledňování udržitelnosti při zadávání veřejných zakázek ve směrnici o zadávání veřejných zakázek z roku 2014 a od roku 2016 vypracovala dobrovolná kritéria GPP pro více než 14 skupin výrobků. Právě dobrovolná podoba kritérií se ale dlouhodobě ukazuje jako úzké hrdlo systému. Zůstává totiž na zadavatelích, aby rozhodli, zda a do jaké míry budou udržitelná kritéria zahrnuta do hodnocení zakázek, což má za následek nejednotný přístup členských států při prosazování a uplatňování “zelených” kritérií.
Současná směrnice EU o veřejném zadávání uvádí také princip ekonomicky nejvýhodnější nabídky (MEAT z angl. Most Economically Advantageous Tender), podle kterého je ekonomicky nejvýhodnější nabídka posuzována podle poměru nejen ceny, ale i kvality. Kritéria kvality přitom zahrnují např. celkovou hospodárnost, technickou kvalitu, environmentální a sociální aspekty, obchodní a dodací podmínky atd. Směrnice zahrnutí kvalitativních kritérií nicméně pouze doporučuje, což vede ke standardní praxi napříč EU v podobě udělení zakázky primárně na základě nejnižší cenové nabídky. Princip MEAT v současné směrnici navíc není jasně definován, což může snižovat ochotu využít kvalitativní kritéria s ohledem na možné právní spory.
Z průzkumů uplatnění kritérií GPP v EU vyplývá, že v 55 % zadávacích řízení je nejnižší cena stále jediným kritériem pro zadání veřejné zakázky. Česká republika, stejně jako celý region střední a východní evropy (CEE), je na tom ještě hůře. Z analýzy České Národní strategie veřejného zadávání (NSVZ) Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) z roku 2024 vyplývá, že nejnižší nabídková cena je v současnosti stále převažujícím kritériem u veřejných zakázek v ČR a kvalitativní kritéria, včetně těch spadajících pod „environmentálně odpovědného zadávání jsou v praxi využívána jen minimálně.”
Na úrovni členským států, včetně ČR, obecně chybí jasný návod k tomu, jak uplatňovat kritéria GPP. Politický rámec i většina národních politik v oblasti GPP postrádají dostatečnou míru specifičnosti a ambicí, poskytují spíše pokyny a návody či metodiky v podobě obecných principů, ale chybí jim detail a konkrétní kritéria s prahovými hodnotami. To ponechává příliš mnoho prostoru pro rozdílnou interpretaci a v důsledku znamená, že GPP kritéria mají v zakázkách minimální váhu nebo nejsou zohledněna vůbec. Dobrovolná kritéria pro GPP ve směrnici o zadávání veřejných zakázek pro výstavbu kancelářských budov sice poskytují veřejným orgánům členských států výchozí bod pro uplatňování GPP ve stavebnictví, ale chybí jim komplexní pohled s kvantifikovanými cíli pro materiály a budovy.
Těmito výzvami se na národní úrovni aktuálně zabývá MMR mimo jiné v rámci Akčního plánu udržitelného nakupování (APUN), který je součástí NSVZ. Mezi opatření APUN patří vytvoření databáze harmonizovaných minimálních standardů odpovědného veřejného zadávání a příprava metodiky pro integraci principů udržitelnosti (ESG a Taxonomie) do veřejných zakázek ve stavebnictví.
Řešení a doporučení
Několik právních předpisů EU týkajících se stavebnictví mají potenciál harmonizovat vykazování emisní náročnosti a stanovit jasná, dosažitelná a ambiciózní kritéria udržitelnosti (mimo jiné zabudované emise a cirkularitu) pro projekty a jednotlivé materiály napříč EU. To může vést ke sjednocení postupů mezi členskými státy a zefektivnění GPP jako podpůrného nástroje evropské legislativy.
Jedním z technických screeningových kritérií dle „klimatického“ aktu Taxonomie EU pro výstavbu nových budov (s účinností od ledna 2022) je výpočet potenciálu globálního oteplování (GWP – z angl. global warming potential) během celého životního cyklu pro budovy s užitnou plochou větší než 5 000 m2 a jeho sdělení investorům a klientům na vyžádání. V „environmentálním“ aktu Taxonomie (s účinností od ledna 2024) pro cíl “přechod na oběhové hospodářství” se toto kritérium vztahuje už na všechny projekty výstavby a rekonstrukce bez ohledu na velikost užitné plochy budovy. Soulad budov a stavebních projektů s kritérii Taxonomie není povinný, ale definují společný standard, na jehož základě mohou investoři, developeři, vlastníci majetku a stavební společnosti získávat finance na projekty za výhodných podmínek nebo vydávat zelené dluhopisy.
Přepracované znění směrnice o energetické účinnosti budov (EPBD 4) vstoupilo v platnost 28. května 2024 a zavádí poprvé povinnost (od roku 2028 pro nové budovy s užitnou plochou nad 1 000 m2, od roku 2030 pak pro všechny nové budovy) vypočítat GWP během životního cyklu budov a následně stanovit od roku 2030 mezní hodnoty pro celkové kumulativní GWP všech nových budov. Komise by měla přijmout akt v přenesené pravomoci ke stanovení rámce EU pro vnitrostátní výpočet GWP během životního cyklu do konce letošního roku.
Na úrovni materiálů a výrobků jde o dvě nařízení. 7. ledna 2025 vstoupilo v platnost revidované nařízení o stavebních výrobcích (angl. Construction Products Regulation – CPR). Pro výrobky regulované dle nového CPR výrobci budou povinni předkládat prohlášení o vlastnostech a shodě, v nichž bude rovněž uvedena environmentální udržitelnost jejich stavebního výrobku na základě životního cyklu pro předem stanovené základní environmentální charakteristiky uvedené v příloze II nařízení (shodné s těmi, které jsou dosud uvedeny v dobrovolném nástroji “Environmentální prohlášení výrobku” nebo EPD dle normy EN 15804). Tato povinnost bude zaváděna pro jednotlivé skupiny stavebních výrobků postupně a je podmíněna přijetím aktualizovaných harmonizovaných technických specifikací a evropských dokumentů pro posuzování (European Assessment Documents – EAD) dle revidovaného CPR. Do té doby budou platit nadále specifikace dle předchozího CPR. Proces aktualizace harmonizovaných technických specifikací bude probíhat cca 10 let (do roku 2036).
Nové nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků (angl. ESPR – Ecodesign of Sustainable Products Regulation) vstoupilo v platnost 20. července 2024. Nařízení bude definovat povinné požadavky na výkonnost pro příslušné parametry různých skupin výrobků ve formě minimálních nebo maximálních úrovní výkonnosti a/nebo nekvantitativních požadavků na zlepšení výkonnosti. V dubnu 2025 by měla Komise přijmout první pracovní plán pro prioritní skupiny výrobků, mezi něž patří železo, ocel a hliník. Komise je poté oprávněna přijmout akty v přenesené pravomoci, aby stanovila požadavky na ekodesign pro každou skupinu. Předpokládá se, že první akt k železu a oceli bude přijat do 4. čtvrtletí roku 2026 a hliník bude následovat v roce 2027. Nařízení ESPR by mělo stanovit požadavky na stavební výrobky pouze tehdy, pokud se má za to, že nařízení CPR pravděpodobně nesplní cíle environmentální udržitelnosti nařízení ESPR. Zvláštní „pojistná doložka” byla zahrnuta pro cement s ohledem na jeho dopad na klima (4 % emisí CO₂ v EU). Pokud v rámci nařízení CPR nebudou stanoveny „patřičné požadavky na výkonnost a informace o environmentální a uhlíkové stopě cementu“ do roku 2028, Komise má stanovit požadavky na ekodesign cementu prostřednictvím aktu v přenesené pravomoci nařízení ESPR během roku 2029.
Dle nařízení CPR je Komise oprávněna přijímat akt v přenesené pravomoci, aby stanovila povinné minimální požadavky na environmentální udržitelnost stavebních výrobků, které pak budou veřejní zadavatelé uplatňovat při výběrových řízeních v oblasti působnosti směrnic EU o zadávání veřejných zakázek ve formě technických specifikací, výběrových kritérií, ustanovení o plnění smlouvy nebo kritérií pro zadání zakázky. Ať už se jedná o veřejné zakázky přímo na výrobky spadající do oblasti působnosti nařízení ESPR, nebo o veřejné zakázky na stavební práce či služby, při nichž se tyto výrobky používají, Komise je rovněž oprávněna prostřednictvím prováděcích aktů stanovit povinné minimální požadavky na GPP pro tyto kategorie výrobků.
Důležitým krokem ve vývoji související legislativy bude proto vytvoření jednotných definic a rámců pro nízkoemisní materiály, včetně oceli, cementu a betonu, na kterých v současnosti nepanuje shoda. V nové Dohodě o čistém průmyslu Komise navrhuje mimo jiné stanovit a sjednotit kritéria udržitelnosti, odolnosti a podmínky „vyrobeno v Evropě“ pro veřejné zakázky ve strategických sektorech v rámci jak Aktu o akcelerátoru dekarbonizace průmyslu, tak i revize pravidel EU pro zadávání veřejných zakázek (Public Procurement Framework). Dále zvažuje využití výkonnostních norem emisí CO2 během celého životního cyklu, zavedení dobrovolného označení uhlíkové náročnosti průmyslových výrobků jako jsou nízkoemisní ocel a stavební výrobky a vypracování metodiky EU pro komplexní posouzení životního cyklu.
Revize směrnice o veřejném zadávání, jejíž návrh Komise plánuje na rok 2026, by se měla zaměřit na vytvoření jasné definice principu MEAT, včetně povinného uplatnění souvisejících kvalitativních kritérií a tím i faktického vyloučení jediného kritéria nejnižší ceny. Pro případy zakázek, kde princip MEAT nelze efektivně uplatnit, by revidovaná směrnice mohla uvádět konkrétní výjimky nebo by jednotliví dodavatelé měli mít povinnost po vzoru Dánska jasně vysvětlit, proč nemohou kvalitativní kritéria zahrnout.
Vedle posílení principu a jasnější definice MEAT je také třeba rozšířit a harmonizovat nástroje pro digitalizaci a posouzení životního cyklu (např. BIM, EPD a související nástroje pro výpočet nákladů životního cyklu, takzvaný LCC z angl. life cycle costing).
Současná směrnice o veřejném zadávání neobsahuje povinné požadavky na reporting a monitoring, ale ukládá zveřejnění zakázek v systému TED – Tenders Electronic Daily, kam přicházejí oznámení o zakázkách přesahující stanovený práh pro finanční objem. Ten nicméně eviduje jen okolo 30 % veřejných zakázek napříč EU s tím, že monitoring zbylého objemu zakázek je ponechán na národní státy. V nich se dlouhodobě ukazuje, že členské státy včetně ČR nemají nastavený systematický monitoring dopadů GPP. Je potřeba harmonizovat metody monitorování a podávání zpráv na úrovni EU se současnými systémy monitorování na úrovni členských států, což umožní získat komplexní přehled o současných postupech při uplatňování GPP, porovnávat praxi ve členských státech i mezi nimi a podpořit veřejné zadavatele při přijímání informovanějších politických rozhodnutí.
Vylepšený monitorovací systém může poskytnout podklady pro analýzu úspor nákladů, vytváření pracovních míst a dalších širších ekonomických dopadů spojených s udržitelnými postupy zadávání veřejných zakázek, a umožní kvantifikovat ekonomický dopad GPP, což může posílit motivaci jejich větší uplatňování.
Všechna výše uvedená doporučení mají potenciál podpořit uplatňování GPP, ale stojí a padají na znalostech a dovednostech veřejných zadavatelů. Pro podporu těchto expertů je klíčové poskytnout odpovídající nástroje a školení.
Na základě zkušeností ze zahraničí se pro tento účel osvědčilo vybudování centra, národní agentury či odborného střediska pro GPP, např. PIANOo v Nizozemsku a Švédská agentura pro veřejné zakázky SPA ve Švédsku. PIANOo i SPA mají za úkol navazovat na národní strategii GPP a poskytovat podporu všem orgánům veřejné správy prostřednictvím školení, budování kapacit, sdílení znalostí a monitorování. Veřejní zadavatelé s omezenými časovými kapacitami na vypracování veřejných zakázek se mohou obrátit na národní centrum pro GPP a požádat o poskytnutí např. kritérií udržitelnosti pro jednotlivé materiály ve stavebnictví nebo doporučení optimálního nástroje pro výpočet LCA. Tato praxe v důsledku zvyšuje motivaci i ochotu veřejných zadavatelů uplatňovat kritéria GPP.
Příklady dobré praxe
V příštích letech můžeme očekávat mnoho novinek na poli veřejného zadávání a související legislativy na úrovni EU, které v podobě směrnic nebo nařízení dopadnou i na ČR. Dobrovolná kritéria GPP Evropské komise, ustanovení nového CPR a ESPR mezitím vybízejí k proaktivitě a ambicóznějšímu přístupu nad rámec povinných požadavků např. vytváření specializovaných center pro veřejné zadávání, vývoj nástrojů pro výpočet LCA nebo stanovení konkrétních kritérií pro jednotlivé materiály a výrobky ve spolupráci s dodavateli. Všechny tyto aktivity na úrovni států či samospráv povedou nejen k lepší připravenosti na přicházející evropskou legislativu, ale zároveň mohou významně motivovat a podporovat místní výrobce a dodavatele klimaticky šetrných materiálů a výrobků. Inspirací mohou být následující příklady z jednotlivých evropských zemí.
Národní úroveň
Nizozemsko
Nizozemsko je jednou z předních zemí v rozvoji GPP. Stanovuje minimální prahové hodnoty, které brání zahrnutí výrobků s vysokým klimatickým dopadem do výběrového řízení a zároveň odměňuje dodavatele, kteří dobrovolně snižují své emise. Žebříček výkonnosti CO₂ Performance Ladder (CO2PL) je příkladem moderního nástroje, který zadavatele jasně motivuje ke snižování emisí uhlíku při zadávání veřejných zakázek. Jde o certifikační systém, který organizacím pomáhá snižovat emise CO2. Motivuje společnosti k systematickým a účinným krokům směrem k udržitelnosti tím, že začleňují snižování emisí CO2 do svých obchodních činností a projektů. CO2PL poskytuje organizacím certifikáty, které fungují jako konkurenční výhoda oproti ostatním účastníkům ve veřejné soutěži a zároveň mohou být spojeny s finančním zvýhodněním. Kromě podpory odborného centra PIANOo umožňuje software DuboCalc, který vyvinul Rijkswaterstaat, rychlé výpočty prostřednictvím LCA spotřeby energie a materiálů.
Nad rámec veřejného zadávání v Nizozemsku existuje iniciativa Betonakkoord, která má za cíl mimo jiné prosazovat větší udržitelnost v oblasti betonu, například formou snižování emisí CO2 a vyšší míry cirkularity. V roce 2024 vznikla koalice developerů, investorů a stavebních společností, jejíž účastníci se zavázali stavět výhradně z nízkoemisního betonu na základě společně stanovených emisních prahů.
Irsko, Německo a Finsko
Poměrně ambiciózní kritéria nedávno zavedlo Irsko, které při zadávání veřejných zakázek požaduje minimálně 30% náhradu slínku pro betonové výrobky, používání environmentálních prohlášení o produktu (EPD) a omezení používání uhlíkově náročného cementu CEM-I pro všechny veřejné a státní stavby s platností od září 2024. Německý systém hodnocení udržitelných budov BNB stanovuje maximální prahovou hodnotu 66 kg CO2e/ m2 za rok pro federálně zadávané stavební práce, přičemž pro získání vyššího skóre pro dodavatele jsou stanoveny dvě ambicióznější výkonnostní třídy. Ve Finsku dobrovolná kritéria GPP ve stavebnictví uvádějí, že konstrukce a výplně otvorů mají být navrženy tak, aby 10 % jejich hmotnosti tvořily nízkouhlíkové recyklované nebo obnovitelné materiály.
Městská úroveň
Curych
Město Curych má jedny z nejrozsáhlejších a nejpokročilejších požadavků na GPP v Evropě. Na základě výsledků úspěšné spolupráce s místním výrobcem recyklovaného betonu byl například již před 20 lety zaveden požadavek pro minimální podíl 25 % recyklovaného kameniva v betonu v nových budovách za účelem snížení spotřeby materiálu a souvisejících dopadů těžby štěrku na využívání půdy. Město zároveň podporuje nahrazení slínku v cementu doplňkovými cementářskými materiály (SCM, např. popílkem a mletou granulovanou vysokopecní struskou), a od roku 2013 upřednostňuje používání cementu CEM III/B s významným podílem SCM. Mezi lety 2016-2021 tvořil beton s cementem typu CEM III/B přibližně dvě třetiny celkové spotřeby betonu v Curychu a od roku 2020 se tento poměr zvýšil až na 80 %, což vedlo k významnému snížení emisí.
Paříž a Helsinky
Paříž v roce 2018 iniciovala uzavření rámcové dohody o demoličních pracích a dekonstrukcích, do které se zapojily tři orgány veřejné správy v rámci jediného výběrového řízení. Požadavky na veřejnou zakázku obsahují vedle ceny například i požadavky na stanovení způsobu nakládání s odpady ze staveniště a jejich sledování od výroby až po likvidaci.
Zkušenosti z Helsinek poukazují na nezbytné budování interních kapacit a spolupráce napříč městskými částmi pro začlenění cirkulárního způsobu práce do hodnotového řetězce stavebních projektů. Město vypracovalo soubor pokynů, kontrolních seznamů a vzorových dokumentů pro všechny veřejné zakázky na demolice a rekonstrukce s cílem zajistit kvalitu životního prostředí a bezpečnost práce pro různé fáze demoličních projektů, včetně zadávání zakázek na odborné služby (např. mapování demolic, plánování projektu a inspekční služby) a zadávání zakázek na dodavatele demoličních prací. Mezi požadavky na dodavatele patří to, aby minimálně 70 % odpadu vzniklého na staveništi bylo recyklováno nebo znovu použito jako materiál. Kromě toho se musí odděleně sbírat a recyklovat kov, sklo, sádrokarton, dřevo, beton a cihly, střešní lepenka a asfalt.
Vídeň
Ve Vídni bylo při výstavbě 3 000 nových bytových jednotek použito 1 milion tun vytěžené zeminy a kameniva, které byly získány, vyčištěny a rozdrceny na místě. Toho město dosáhlo díky zapojení odborníků už na začátku životního cyklu budov, ve fázi programování, plánování a realizace. Zajišťováním realizačních projektů, poradenskou činností, dodávkami zachráněných komponentů a vytvářením pilotních projektů a prototypů Vídeň demonstruje stavební, architektonický a umělecký přínos budov jakožto úložišť materiálů nebo materiálových bank.
Aktivity INCIEN v oblasti GPP
INCIEN se veřejnými zakázkami nejen ve stavebnictví zabývá dlouhodobě, v letech 2020-2022 jsme realizovali dva ročníky online kurzu cirkulárního zadávání a v roce 2022 jsme s partnery vydali metodiku veřejného i soukromého cirkulárního nakupování. Od července 2023 je INCIEN partnerem mezinárodního projektu pod vedením neziskové organizace European Environmental Bureau (EEB), který se zaměřuje na překonávání politických a tržních překážek pro environmentálně šetrné materiály a produkty na úrovni EU i členských státních států. Od roku 2024 je INCIEN zároveň součástí koalice pro dekarbonizaci průmyslu v regionu Střední a východní Evropy, kde je GPP jedním z hlavních témat. GPP pro INCIEN zůstává stěžejním tématem i do bucoucna. V rámci tohoto projektu v první polovině roku 2025 plánujeme vydat policy paper, kde se budeme detailněji zabývat implementací kritérií GPP se zaměřením na ocel, cement a beton na úrovni EU i blíže v českém kontextu.
Tohle bylo druhé Cirkulární okénko!
Sledujte i další články z této série, kde se budeme věnovat klíčovým tématům cirkulární ekonomiky a praktickým krokům, jak můžeme změnu skutečně realizovat. Každý měsíc přineseme odborný pohled na důležitá témata a inspirativní příklady z praxe.
Podělte se o své nápady a přispějte k rozvoji cirkulární ekonomiky: Máte podněty, otázky nebo odborné poznatky, které mohou obohatit naši iniciativu? Dejte vědět Tadeáši Rulíkovi na tadeas.rulik@incien.org a pomozte spoluvytvářet udržitelnou budoucnost českého stavebnictví a průmyslu.
